ECHOOO

Na visutých terasách postává roku 1641 před naším letopočtem skupina mužů. Zářivé ozdobné pektorály na krku napovídají, že se jedná o vysoké státní úředníky. Pravda je však trochu jiná — více než polovinu z nich tvoří nejschopnější lékaři Egypta. „Bohové zjevili kněžím nízkou úrodu," vloží se do diskuse první. „Období sucha přichází každých devět let," konstatuje posměšně druhý. „Zásoby Egypta se ztenčí. Nové hladové krky nejsou vítány," shrne třetí myšlenky všech. Písař rozvine papyrus. Porodní plán na další období musejí vypracovat rychle, aby se stihla objednat dostatečná zásoba antikoncepce. Ženy ji získají zdarma. Je v zájmu celé říše, aby lidé hladové období přežili a otcové rodin nemuseli rozhodovat, zda tu trochu jídla dají matce, či dítěti.

Ženy i muži třou akátové trní a mísí ho s datlemi a táhnoucím se medem. Výjev připomíná voňavou manufakturu. Co se tu vyrábí? Budete se divit — antikoncepce! Staří Egypťané znají kondomy ze střívek ryb i šité pytlíčky z kůží, ale i žena si může vybrat, zda počne či ne. Akátová pasta se totiž nejí jako speciální delikatesa, ale roztírá se do pochvy. Že to nemůže fungovat? Ale ano! Moderní věda ukazuje, že akátové trny v sobě ukrývají živici. Stačí, aby přišla do vlhkého prostředí, a začne se díky ní tvořit kyselina mléčná. Prostudujete-li si pečlivě složení dnešních gelů proti početí, najdete ji jako účinnou složku na přebalu také. Egyptská státní pokladna antikoncepci ženám v rámci regulace obyvatel dotuje, a to včetně chudých vrstev. Dnešní ženy tak mohou Egypťankám jen závidět.

Ve starém Egyptě jsou až podezřele často k vidění dívky i dámy s látkovými pytlíčky se zrnky ječmene a pšenice. Použijí je jen tehdy, když se nikdo nedívá.

Každé ráno stačí přidřepnout a skropit semínka močí. Když se obě ujmou a pytlíčkem začne prorážet rašící klíček, je dívka těhotná. Pak pytlíček rozpárá. „Bude to kluk," raduje se 22-letá Neferthari. Její muž si tolik přeje syna! Jak to může ze semen obilí poznat? Většinou se totiž stává, že vzejde-li jen pšenice, bude potomek chlapec. A naopak, pokud jen ječmen, může se rodina těšit na děvče. Ani tenhle primitivní těhotenský test, který ochotně každé zájemkyni poradí staroegyptský gynekolog, není nesmysl. Moč gravidních žen totiž obsahuje jiné látky a hormony než před otěhotněním. V roce 1933 dokáže německý lékař Julius Manger po sérii pokusů, že moč těhotných žen opravdu podpoří růst jen jedné z obilnin.

Je letní parno a na krátkém lehátku poposedává výrazně namalovaná žena. „Pořád to hrozně svědí," svěřuje se potichu svému lékaři. Gynekolog pokývne hlavou. „Zkus kadidlo," radí ženě. Ačkoliv dnes kadidlo připomene každému církevní obřady, je v neposlední řadě i antiseptikem. Směs z kadidlovníku pravého (Boswellia sacra), myrhy a balzámu totiž obsahuje kyselinu karbolovou, známou také jako fenol. Lidově se jí přezdívá „nemocniční puch". Jde vlastně o jed s dezinfekčním účinkem, který nejedné egyptské dámě pomohl od nepříjemné infekce v pochvě. Znovuobjevení v podobě dezinfekce těla se dočká až v 19. století díky anglickému lékaři Josephu Listerovi (1827-1912).

Neferthari se krčí v podřepu na vyskládaných cihlách. Bolestně heká, z oroseného čela se řinou kapky potu. „Musíš ještě zatlačit," domlouvá jí postarší žena. Za nohy ji přidržuje porodník. Dívka zatne zuby a z posledních sil zatlačí. Místností se rozlehne dětský pláč. Muž omývá maličkého chlapečka v připravené kádi, přestřihává pupeční šňůru a pokládá jej na další cihlovou hromádku. V porodních místnostech jiné stálé vybavení než cihly nespatříte. Ženy na nich rodí v podřepu, neboť skvěle plní funkci porodnického křesla.

39-letý porodník Pjaathaneb studuje tři barevně popsané fragmenty papyrů. Náš svět si je jednou přečte pod názvem Kahunský papyrus. Pojmenované jsou podle města nálezu.

Sláva starého Kahunu trvá přitom pouhých 100 let — přibližně od roku 2200 do roku 2100 před naším letopočtem. Moderní Kahun ale můžete navštívit i dnes. Nalézá se rovných 3707 kilometrů od Prahy v Íránu. První strana rukopisu obsahuje hned 17 lékařských pouček o ženských nemocech, na dalších se dozvíme o problémech porodu. Porodník zvedne oči k postarší těhotné ženě sedící v křesílku naproti. „Příprav se na náročný porod. Doporučoval bych ti rezervovat místo v domě zrození." Dokáže sice sám srovnat polohu dělohy, ale tuší-li během porodu velké potíže, raději ženy pošle do jednoho z chrámů zrození, tedy variant dnešních porodnic. Jinak se rodí běžně doma.

Pjaathaneb s obavami poslouchá svého přítele Inara. „Bojím se o ni, její matka při porodu zemřela," svěřuje se s potížemi těhotné manželky. Porodník si naštěstí ví rady: „Chceš-li mít jistotu, potři jí hruď vrstvou oleje. Brzy zrána zkontroluj její pomazané tělo — bude-li pevné, bude porod lehký. Shledáš-li hrudník propadlý, čeká ji zlý porod." Uběhne sotva den a Inar je zpět. Drží se za hlavu: „Jak si to mám vyložit? Kůže nepropadla, ale nabrala nazelenalý odstín!" Lékař si ví rady i teď: „To není zlé znamení, jen porodí později, než čekáme." I tyto již méně spolehlivé poznatky čerpá z papyrů, které dnes známe pod jmény Kahunský a Berlínský.

Pacienti si mumlají pro sebe, nábožně zírají do prázdna, a co chvíli vykřiknou jméno některého z bohů. Před oltářem se v náboženském zápalu povaluje asi 45-letý muž. „Amon! Veliký Amon se mi zjevil!" křičí. Kněz a zároveň lékař pokývne s pochopením hlavou: „Uzdravíš se, taková je vůle bohů."

Vítejte ve staroegyptských chrámech a domech, které bychom dnes nazvali sanatoria. Najdete je na vykopávkách v chrámu Kom Ombo, Dendeře či chrámu na nilském ostrově Philae. Léčí se tu ti, s jejichž nemocí si stará medicína neví rady. Zbývá jim poslední možnost — „věř a víra tvá tě uzdraví!" U mnoha pacientů postup skutečně funguje. Knězi jej neváhají podpořit řádnou dávkou opia a hašiše. Jak s drogami zacházejí, není dnes zcela jasné, ale pravděpodobně je nekouří. Škoda jen, že nemají ani tušení o anesteziologických účincích konopí.

Přední písař a lékař z dob 18. dynastie (asi 1543-1292 př. n. 1.) Userhat pozoruje pijavici, jak se přisává na ruku pacienta. „Průtok krve pročistí tvůj zanesený met," vysvětluje mu lékař („metem" Egypťané nazývali cévy, šlachy i nervy). Poté pijavici odřízne část těla a nechává proudit rudou tekutinu. Onen výjev si dodnes můžeme prohlédnout v písařově hrobce v Luxoru. O fungování oběhové soustavy nemají staroegyptští internisté (tedy specialisté vnitřního lékařství) zcela správnou představu. Srdce sice považují za důležité a vědí i o jeho okysličovací funkci, ale cévy, šlachy i nervy strčí do jednoho „pytle". Hromadně je nazývají „metu". Stejný výraz mají i pro kanály, kudy protéká energie. Je to podobné jako v čínské medicíně, která se zabývá meridiány, což jsou soustavy drah, kterými v lidském těle proudí energie. Metu je v Egyptě cestou mízy, ať již v podobě krve nebo energie. Ovšem tyto kanály nepřepravují jen krev, ale prý i hlen, jídlo, semeno a výměšky.

Egypťané trpí tuberkulózou, se kterou si nevědí rady, anginou pectoris, artritidou, ledvinovými kameny, ale třeba i zánětem slepého střeva, který dokážou s rizikem operovat. K ruce mají celou řadu chirurgických nástrojů, kterými by nepohrdl leckterý dnešní chirurg. Před operací je nahřívají v ohni. Řez je pak čistší. Troufnou si operovat některé druhy rakoviny, která je tehdy mnohem vzácnější než dnes, a zvládnou i císařský řez. Zejména bohatší vrstvy trápí zažívací potíže v podobě zácpy, špatného trávení a hemeroidů. Ačkoliv se lékařům podaří Egypťany vycepovat k vysokým hygienickým návykům, se stravováním je to horší. Na hostinách proto postávají otroci s nádobkami, kdyby některý urozený host ráčil zvracet.

Lékař přisedá na postel k ženě tonoucí v horečkách. Přitiskne prsty na její zápěstí, poté na krk. Měří srdeční tep.

Položí pár otázek a pronese větu, kterou začíná všechno léčení: „Znám tuto nemoc a budu ji léčit." Po ruce má papyrus, který známe jako Berlínský. Ingredience léků odměřuje na jeden Ro, což odpovídá polévkové lžíci. Když odchází, zanechá na nízkém stolku malý papyrus. Návod, jak a kdy lék užívat. Poté již musí spěchat na druhou stranu města. Čeká na něj vykonání několika mužských obřízek.

„Egypťané a Libyjci jsou nejzdravější lidé světa," nechá se slyšet antický historik Herodotos (asi 484-425 př. n.l.). Dnešní vědci s tvrzením sice souhlasí, ale poukazují na fakt, že v takzvaném papyru Hearstové je 70 procent všech doporučení nesmyslných (papyrus pochází z 18. dynastie). Staroegyptští lékaři, kteří zvládají trepanaci lebky (vyvrtání otvoru do lebky), totiž ve výčtu 700 ingrediencí k přípravě léčiv vyzdvihují vedle opia, chininu, koky, blínu, genciány či ricinového oleje i výkaly! Sušené exkrementy krokodýla, gazely, pelikána i dalších zvířat se jako prášek míchají s medem. Přidávají se i do očních mastí a spolu s hlínou a bahnem plní funkci obvazů. Klobouk dolů, výkaly skutečně působí antibakteriálně. Na druhou stranu, vyskytuje se v nich i celá řada nebezpečných nemocí. To už je lepší přikládání syrového masa na rány a hovězích jater na zanícené oči. Můžete to zkusit — staroegyptské recepty skutečně pomáhají!

Po světlé zdi vede shora dolů tenká černá linie. Vpravo vedle ní je namalované černé prase. „Co vidíš?" ptá se lékař a ukazuje na čáru. Chlapec, který hůř vidí, stojí naproti a zakrývá si jedno oko. „Zeď?" Lékař ukáže na prase. „Prase," odvětí poslušně kluk. Funkci optika zastává nejdříve praktický lékař po vzoru božské legendy o Horovi, který zkouší zrak boha Re. Čím je ale egyptská medicína rozvinutější, tím víc se tu najde specialistů. 1000 let před Kristem v Egyptě najdete i odborníky na jeden jediný orgán! Je to poměrně paradox. Například o ledvinách neví totiž egyptská civilizace vůbec nic.

Ve svědectvích církevního spisovatele Klementa Alexandrijského (cca 150-216) se o skomírajícím egyptském impériu dočteme, že existuje 42 svitků shromažďujících egyptskou moudrost.