ECHOOO

Úmrtnost: za 10 let připadá na každých 100 000 rybářů 400 mrtvých

Roční mzda: 50.000 amerických dolarů (935.000 korun)

Největší nebezpečí: pád přes palubu, klece na lov krabů

Bouře přicházejí bez varování. Jasná obloha, která ještě ráno slibovala idylku, se jedním šmahem promění v noční můru. Na loď narážejí obří vlny o výšce až 12 metrů, které z těžkých rybářských sítí a klecí (váží až 300 kg) na palubě rázem udělají neřízené střely. Jeden neuvážený pohyb, a zřítíte se do mořských vod. Utopit se v nich je tak snadné. Profesionální rybaření zkrátka není odpočinkový sport!

Rybáři, vyjíždějící každoročně z přístavu Newlyn v Cornwallu v Anglii na lov krabů ke břehům Aljašky, se musejí vypořádat s nejdrsnějšími možnými podmínkami, které ve světových mořích panují. Teplota nepřekročí bod mrazu, vítr o síle orkánu se pohybuje až kolem 130 kilometrů v hodině. Za pár dnů, kdy je lov krabů u Aljašky povolen, toho musejí nachytat co nejvíce. 

Pracují 20 hodin denně, 24 hodin ale musejí být ve střehu, chvilky odpočinku jsou vzácné. Na tom, aby toho nalovili co nejvíc, mají muži zvláštní zájem. Kromě svého platu totiž dostávají procenta z celkového úlovku. Jeden rybář si tak při lovu krabů může vydělat i 50.000 dolarů. 

Je to však odměna za jedno z nejnebezpečnějších povolání na světě. V 90. letech připadalo na každých 100.000 rybářů 400 mrtvých. 80 procent z nich se utopilo. Téměř 100 procent zranění, jež se na rybářských lodích objeví, pak mají na svědomí obří klece na výlov krabů (na palubě jedné lodi jich může být až 200). Pokud už se zraníte, nemocnice jsou stovky mil daleko.

Ročně za lovem krabů u břehů Aljašky vyráží na 250 lodí.

Klece na lov se spouštějí do hloubky desítek metrů (tito krabi mohou žít v hloubce až 700 metrů). Jako návnady slouží ryby. Po několika dnech jsou klece pomocí hydraulických jeřábů vytaženy.

Krabi se musejí rychle roztřídit, aby na chladném vzduchu nepopraskali. Pokud by v klecích byli příliš dlouho, mohli by se také pustit do sebe navzájem. Samice a mláďata se házejí zpět do moře.

V roce 2004 rybáři nalovili kraby v celkové hodnotě 65,8 milionu amerických dolarů (1,2 miliardy korun). To odpovídá sumě, kterou za jeden měsíc vydělá dohromady 60.000 Čechů s průměrným příjmem.

Místo: Jeune Landing, ostrov Vancouver, Britská Kolumbie, západní Kanada

Úmrtnost: 44 mrtvých ročně

Roční mzda: až 80.000 amerických dolarů (1,5 milionu korun)

Největší nebezpečí: padající stromy, chyba při manipulaci s motorovou pilou

„Umění, štěstí a pohotové reflexy," shodují se kanadští těžaři dřeva na okolnostech, které potřebují k přežití svého povolání nejvíce. Loni se v Jeune Landing na ostrově Vancouver při západním břehu Kanady museli rozloučit se svými 44 kolegy, kteří volbu nebezpečného zaměstnání zaplatili životem. 

Desítky dalších těžařů se těžce zranily. O to děsivější je fakt, že nejbližší nemocnice leží stovky kilometrů od míst, kde muži kácejí stromy. Nehodu sice můžete přežít, převoz k lékaři už ale nemusíte stihnout. Je třeba s tím počítat. Ti zkušenější si z toho tropí žerty, když třeba padajícím stromům přezdívají widow makers (z angličtiny „výrobci vdov"). Právě stromy, vysoké jako šestipatrové domy a staré stovky let, jsou nejčastějšími příčinami úmrtí mezi lesními těžaři. Je potřeba si ale dávat pozor i na motorovou pilu, před jejímž říznutím člověka chrání jen speciální kožené kalhoty a pevné boty.

Do kanadských lesů zahalených mlhou muži vyrážejí každý den o půl šesté ráno na 10-ti hodinovou směnu. Začátečníci připravují kmeny stromů na přesun k nákladním vozům. Omotávají kolem až 10 tunových obrů ocelová lana. Pokud něco udělají špatně, konce lan mohou jejich těla přeříznout v půli. Za toto riziko si ročně přijdou na 45.000 amerických dolarů (842.000 korun). Nejvýše v těžařské hierarchii pak stojí ti, kteří stromy přímo kácejí. Ostatní k nim vzhlížejí doslova s posvátnou úctou. Není divu. Chce to léta praxe, aby se člověk vypracoval mezi mistry v oboru, kde se jediná chybička platí životem. S druhou šancí počítat nemůžete. Stromy na ostrově Vancouver jsou tak staré, že i ti nejzkušenější mohou mít někdy problém správně odhadnout směr, kterým budou padat. A když už se náhodou k zemi poroučejí nesprávně, člověk musí rychle utíkat. Gravitace je totiž mocná čarodějka. Nejlepší z nejlepších mezi těžaři dřeva za rok vydělají až 80.000 dolarů.

Nejlepší těžaři dřeva za den pokácejí až 50 stromů.

V oblasti Jeune Landing se ročně vytěží 100.000 stromů. Cena jednoho kmene může vyšplhat až na 5000 dolarů (94.000 korun). Je proto potřeba dávat pozor, aby se kmen při dopadu na zem nerozlomil.

Dřevo se sváží na pilu na lodích. Jedna loď na svou palubu pojme až 1400 kmenů.

Úmrtnost: každý 1000. zlatokop

Roční mzda: až 100.000 amerických dolarů (1,87 milionu korun)

Největší nebezpečí: padající hornina, rozmačkání těžkou technikou

Austrálie je dnes po Jihoafrické republice a Spojených státech amerických třetím největším producentem zlata na světě. Lukrativní příčku ve světovém hodnocení si drží hlavně díky masivní produkci svého největšího otevřeného dolu, kterému se říká Super Pit, a také potu a krvi místních zlatokopů. Obří Super Pit se nachází v západní Austrálii u města Kalgoorlie, jež vzniklo díky zlaté horečce už v roce 1893. Od té doby se tu usadily tisíce lidí prahnoucích po zlatě. Jeho těžba je ovšem jen pro silné chlapy. Ročně právě zde totiž tragicky zahyne každý 1000. horník. Ve světovém měřítku statistiky vypadají ještě hrozivěji — zlaté doly zaměstnají jen každého třetího horníka na světě a přitom na ně připadá více než polovina všech úmrtí v tomto pracovním odvětví. Největší nebezpečí pro zaměstnance zlatých dolů představuje padající hornina a těžká technika, s níž dennodenně přicházejí do styku.

 

Zaměstnanci Super Pitu, pokud jde o těžkou techniku, vědí své. V dole se pohybují obří náklaďáky, které na svou korbu pojmou až 225 tun vytěžené skály (hmotnost zhruba 57 hrochů). Samy váží stejně. A teď si představte, že takové monstrum musíte ovládat nebo že se řítí přímo proti vám. Pracuje se zde 24 hodin denně, sedm dní v týdnu a 365 dní v roce. Zlatokopové neznají svátky a musejí zvládnout 40 stupňová vedra i kluzkou půdu pod nohama po řádění cyklonů. Chodí na 12 hodinové směny, které začínají v 5 hodin ráno nebo v 5 hodin odpoledne. Jízda v obřím náklaďáku ze dna dolu na povrch trvá 35 minut a zvláště v noci je jen pro otrlé nátury. Odpálení hornin se uskutečňuje v pravidelných intervalech, čímž se alespoň částečně snižuje pravděpodobnost, že se k výbuchu někdo připlete. Hluk explozí nebo padající skály však může dosáhnout až 85 decibelů. Při 90 decibelech přitom u lidí nastává nevratné poškození sluchu.

Za strázně a rizika jsou ale australští zlatokopové královsky odměněni. Ten nejobyčejnější dělník, který z vyvezené zeminy pouze vybírá dřevěné kusy, aby nepoškodily stroje, si ročně přijde na 51.000 amerických dolarů (954.000 korun). Ti nejlepší a nejkvalifikovanější zlatokopové za rok vydělají i 100.000 dolarů. Připomeňme, že Čech s průměrnou měsíční mzdou ročně vydělá 283.000 korun (údaj za rok 2009).

Australské oblasti kolem Kalgoorlie se říká Golden Mile (v překladu Zlatá míle). Někteří věří, že jde o nejbohatší čtvereční míli půdy na naší planetě.

Super Pit na délku měří 3,8 km, na šířku má 1,35 km, hluboký je 500 m.

Týdně vyprodukuje zlato za 8 milionů amerických dolarů (cca 150 milionů korun). Ročně jde o 850.000 uncí zlata.

Pokud se daří, připadají dva gramy drahého kovu na jednu tunu horniny. To pak znamená, že jeden obří náklaďák na své korbě veze 450 až 500 gramů zlata. Kdyby bylo pohromadě, mělo by velikost golfového míčku.

Majitel dolu, společnost KCGM, počítá s tím, že zásoby zlata vytěží do roku 2017.

Úmrtnost: 30 mrtvých za rok

Roční mzda: 120.000 amerických dolarů (2,24 milionu korun)

Největší nebezpečí: padající kusy horniny, práce s výbušninami a těžkými stroji

Nic pro lidi trpící klaustrofobií. Tuneláři, kteří se zavrtávají do země po celých Spojených státech amerických všude tam, kde je to zrovna potřeba, jsou zvyklí na horko, vlhko a hlavně prostor jen o něco málo větší, než jsou oni sami. 

To vše v hloubce 200 metrů pod povrchem země. Pod umělým světlem a za šíleného řevu strojů na každé míli vyhloubeného tunelu vypustí duši jeden z jejich kolegů. V kalifornském San Diegu se právě staví 18 kilometrové potrubí pro vodu. Každý, kdo mezi tuneláři pracuje 20 let, čelí až 80 procentnímu riziku, že při výkonu zaměstnání zahyne, v lepším případě že přijde o některou končetinu. Práce je o to nebezpečnější, o co menší je prostor, ve kterém se musíte pohybovat. Tuneláři v něm stráví 10 hodin denně, šest dní v týdnu.

Ochranné brýle, rukavice a helma jsou často to jediné, co je chrání před padajícími kusy skály. Na druhou stranu „moderní krtci" zřejmě nemají příliš času o tom přemýšlet. Vrtací stroje o délce 120 metrů jsou schopné za den vytěžit až 37 tun zeminy, kterou je potřeba naložit na transportní pás. Plyny, které se v podzemí přirozeně uvolňují, tunelářům zrychlují tep, zkracují dech, vyvolávají bzučení v uších. S tím vším se člověk daleko hůře soustředí na práci. Jediné zaváhání nebo chvilka nepozornosti však mohou být fatální. Přitom tuneláři v rukou často třímají 50 kilový vrták, který vibruje takovou silou, že jim může snadno rozdrtit ruku.

„Jestliže hledáte práci, která vám i přes nízké vzdělání nabídne hodně peněz, a nevadí vám práce rukama, je to to pravé. Musíte však být připraveni na to, že budete špinaví, mokří a zoufalí," říká dnes už bývalý tunelář Lloyd Wallace. Za dřinu a nebezpečí, které každý den podstupují, jsou jeho kolegové odměněni ročním platem ve výši až 120.000 amerických dolarů. Vydělané peníze ale nebudete domů vozit, jenom posílat. Další nevýhodou tunelářů je jejich kočovný způsob života. Tunely se zkrátka nestaví pořád na jednom místě, a tak se stává, že tito muži vídají své rodiny všehovšudy jednou za měsíc.

Úmrtnost: více než 10 mrtvých ročně

Roční mzda: 1.500 amerických dolarů (28.000 korun)

Největší nebezpečí: pytláci

Mizerný plat, minimální vybavení, neustálé nebezpečí, zbraň AK 47 na rameni ve chvíli, kdy kolem vás zuří válka. Aby člověk takové zaměstnání ustál, musí mu být maximálně oddán a mít pro něj bezmeznou vášeň. Za posledních 10 let zahynulo více než 100 jejich kolegů, přesto ze zaměstnání neutíkají. 

Takoví jsou jen ochránci národního parku Virunga v Demokratické republice Kongo ve střední Africe. Střeží klid zdejších ohrožených zvířat — goril horských i hrochů — před zuřící válkou, nájezdy příliš drzých pytláků i před místními obyvateli, kteří se jen snaží narušit hranice parku. Každý z nich musí projít speciálním výcvikem, aby získal zelený baret, který se pro něj stane vstupenkou ke zvláštnímu komandu ochránců parku.

Plat konžského ochránce parku se i přes všechna nebezpečí, která na něj při výkonu povolání číhají, nevyšplhá přes 1500 dolarů za rok. Je to směšné, když si uvědomíme, že ranger v americkém národním parku za rok vydělá 30.000 dolarů (545.000 korun). Tlupy rebelů (dnes jich je tu stále na 400.000) vybíjejí chráněná zvířata kvůli masu i vzácným částem jejich těl (například u slonů jsou to kly). Nutí místní vesničany, aby pro ně lovili. Pokud někde zahlédnou zelený baret, obvykle nezaváhají a sáhnou okamžitě po zbrani. Jako ochránce parku musíte být neustále ve střehu. Nedělat hluk při jídle, dávat pozor na pasti, přespávat v džungli. Šance na přežití je jedna ku sedmi, pracovní doba je 24 hodinová.

Demokratická republika Kongo se od roku 1996 zmítá v bojích. Sotva skončila první konžská válka v roce 1997, začala druhá.

Oficiálně byl mír uzavřen v roce 2003, ve skutečnosti boje zuří dodnes.

Od roku 1998 zde v nejkrvavějším konfliktu od dob 2. světové války o život přišly čtyři miliony lidí.

V zemi není problém sehnat samopal AK 47, jehož cena se pohybuje kolem 30 dolarů (560 korun). Klidně se prodávají i dětem.

Park Virunga se rozkládá na 8000 kilometrech čtverečních (o něco menší rozlohu má celý Plzeňský kraj) a je nejstarším národním parkem v Africe.