ECHOOO

„Byl jsem v té oblasti celkem třikrát. Poprvé v roce 1933, ještě s mým otcem, podruhé, už bez něho, o čtyři roky později. A naposledy v roce 1947," vzpomíná Michail Koreckij z Vladivostoku. 

 

„Viděl jsem ty objekty na vlastní oči. Byl jsem naprosto šokován. Jsou to obrovské, v průměru šest až devět metrů široké kovové kotle. Snad by se dalo říct i koule, nevím." Ti, Keři podivné útvary spatřili, tvrdí, že naprostou záhadou je i materiál, z jakého jsou vyrobeny. „Byly neuvěřitelně tvrdé. Ten materiál byl načervenalý a připomínal měď, ale měď to nebyla, to vím. Povrch vůbec nezoxidoval. Zkoušeli jsme kousek odlomit, ale nešlo to," vrtí Koreckij hlavou. O tom, že o zvláštních objektech vědí místní lidé už pěkně dlouho, svědčí i místní geografické názvosloví. Řeka, ze které je ke koulím nejblíž, se už desítky let jmenuje Olgujdach (Kotlová). Jiná, menší říčka, zase nese název Algyj Timirnit (Velký kotel utonul). Podle čeho asi? 

„Jakuti si už po generace předávají příběhy o velkých kotlech, které leží v tajze. Právě ty jsou podle nich i příčinou nebezpečných proudů v dnešní Viljujské přehradě," říká ruský vědec N. D. Archipov, který se už léta zabývá starými kulturami Jakutska. Faktem je, že neznámé objekty se pomalu propadají do země. Permafrost (trvale zmrzlá půda), který na pár měsíců v roce změkne, se změní v bahno a vlastní váha je vtahuje do země. Pokud je někdo chce zkoumat, měl by si pospíšit.

Pokud narazíte při nedělní procházce liduprázdnou Sibiří na záhadné kotle, rozmyslete si, jestli do nich vlezete. M. Koreckij to se svými přáteli udělal a neobešlo se to tak úplně bez následků. „Přespali jsme uvnitř a přímo do ohrožení života se nedostal nikdo z nás. Ale o tři měsíce později jednomu z mých přátel slezly všechny vlasy. A mně se na té straně hlavy, na které jsem spal, udělaly takové tři malé bradavice. Zkoušel jsem se jich několikrát zbavit, ale nejde to. Už mi zůstaly," krčí Koreckij rameny. Evenkové i Jakuti tvrdí, že mnoho jejich předků zaplatilo za seznámení s tajemnými předměty životem. V každém případě prý hrozí odvážlivcům závratě a nemoci. Že s magnetickým polem a energetickými toky není v okolí všechno v pořádku, svědčí i netypická vegetace. Stromy jsou prý mnohem větší než jinde a i tráva je na první pohled trochu „jiná káva".

Povodí řeky Viljuj v Jakutské oblasti je místem, kde se už dlouho dějí divné věci. Nekonečné bažiny a tmavá, neprostupná tajga. Liduprázdné vesnice, ze kterých lidé odešli bůhvíkam. „Místní lovci považují oblast za prokletou. Duchové se tu činí ve vodě i na břehu a v noci obloha hoří jasným plamenem," tvrdí dochovaný text z 19. století. V roce 1857 odtud zase jakýsi holandský dobrodruh jménem Maak píše do Evropy: „Slyšel jsem, že na dolním toku zaplavila řeka Viljul jakýsi obrovský železný sud. To místo je prý znatelné, protože kolem něj vyrostly zvláštní stromy." Cesta mezi osadami Bodajbo a Annybar je vůbec nejpodivnější. Místní kupec jménem Nikolaj Jefimovič Savinov tudy ve 30. letech minulého století projíždí a v bažinách narazí na jakési podivné kovové koule. Přestože venku ukazuje teploměr padesát pod nulou, uvnitř je sucho a teplo. Už se stmívá, a tak v těch podivných předmětech přespí. Druhý den pokračuje dál. Nocleh v tomhle podivném hotelu pro něj končí bez následků. Ostatní pastevci a lovci ale takové štěstí nemají. Když někdo nocuje v těchto objektech vícekrát, začnou mu vypadávat vlasy. Někteří pastevci později dokonce umírají. „Ty příznaky připomínají nemoc z ozáření," vysvětluje ruský badatel Alexander Gutěněv. Pastevci i lovci začínají oblast kolem řeky označovat výstižně: Uljuju Čerkečech — Údolí smrti.

Jakuté i Evenkové mají prastaré legendy, které skrývají mnohá tajemství. „V dávných dobách, kdy všechno začínalo, spatřili tunguzští pastevci divné věci. Na krajinu padla tma, vítr začal silně řvát a všechny kmeny v okolí uviděly stejnou věc. Skrz oblohu svítila velká světla do všech směrů. Když všechno utichlo a tma pominula, uzřeli nomádi divnou věc. Na spálené zemi se třpytila vysoká, neznámá konstrukce, viditelná na několik dnů cesty. Záhadná věc se časem začala propadat do země, až zmizela navždy," cituje ruský paleontolog Valerij Michajlovič Uvarov ze starých jakutských kronik. I toho, kdo nemá fantazie nazbyt, musí okamžitě napadnout — kosmická loď? Mimozemšťané? Brány do jiných světů? Navíc kupec Savinov i další shodně potvrzují, že kotle se opravdu pomalu propadají do země. A některé už úplně zmizely. Jestli vás zaujalo spojení „tunguzští pastevci", tak pozor! Naše ukázka ze starých legend není přesně datována, ale další podivuhodné zprávy mají přesný rok — 1380. 

„V tomto roce dochází v Jakutsku znovu k nějaké velké explozi. Existují záznamy, že v září 1380 postupně zahalují Slunce nad celou Evropou na několik hodin podivné mraky. V různých částech světa dochází najednou k silným zemětřesením," vysvětluje další ruský vědec S. A. Fedosejev. Dokonce i účastníci známé bitvy na Kulikově poli (došlo k ní 8. září 1380 v dnešní tulské oblasti jižně od Moskvy) zaregistrují zvláštní jevy. „Odpoledne náhle padla tma a vítr byl tak silný, že vystřelený šíp nemohl letět proti němu. Mělo to pozitivní vliv na ruská vojska. I díky tomu porazila tatarsko-mongolské nájezdníky," dodává Fedosejev.

V roce 1979 se do Údolí smrti vypravuje ruská (tehdy sovětská) archeologická expedice. Archeologové však nenajdou nic. „Když jsem byl malý, prolezl jsem několik kotlů. Mnohokrát jsem někomu nabízel, že ho k nim zavedu, ale nebyl zájem," komentuje neúspěch výpravy místní průvodce. Tundra se totiž během několika let tak rozroste, že starý muž už místa svého dětství nenajde.

 

I česká expedice v čele se známým záhadologem Ivanem Mackerlem končí nezdarem — Údolí smrti sice objeví, místo s tajemnými předměty ale nenajdou. Výprava se však setkává s bývalým kupcem Savinovem. Stále žije. Teď, ve 105 letech, ale všechno popírá. „Nikdy jsem žádný kotel neviděl," říká. „Ale slyšel jsem o nich vyprávět. Jsou to jen legendy," cituje ho člen expedice Jiří Zítka na jednom cestovatelském serveru.

Není žádným tajemstvím, že nekonečná Sibiř je ideálním výcvikovým prostorem pro ruskou armádu. Strategické bombardéry, speciální jednotky nebo námořnictvo si tu mohou řádit, jak se generálům zlíbí. V roce 1950 se oblast na západ od Jakutska stává zakázanou zónou. Armáda sem tajně sváží lidi i techniku, místní lovci stále častěji potkávají vojáky. V roce 1954 zachytí japonské, korejské i americké seizmografy obrovské otřesy v jižní částí svazové republiky Jakutsko. Američanům je okamžitě jasné, o co jde — Rusové tu zkoušejí nějakou mimořádně účinnou zbraň. Sovětská tisková agentura TASS později vydá stručnou oficiální zprávu: „Sovětský svaz provedl pokusný výbuch vodíkové bomby. K explozi došlo ve vzduchu." Agentura potom vydá ještě několik dalších zmatených zpráv v duchu známého „odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil". V roce 1991 naznačila německá rozhlasová a televizní stanice Deutsche Welle, k čemu tehdy v Jakutsku asi došlo. Místo 10-ti kilogramové jaderné nálože prý Rusové použili zdroj, který byl — a teď pozor — až 3000krát silnější! Je pravda, že výbuch v té chvíli zaznamenají seizmologové i v těch nejzapadlejších stanicích na druhém konci světa. Co musela taková exploze udělat s místními pastevci a zvířaty? Lepší nevědět! Rusové okamžitě po téhle zkoušce oblast zavírají a vojáci se už nikdy nevrátí.

Otázek kolem Údolí smrti stále přibývá. A odpovědi nikde. Moc jasno do tmavé sibiřské tajgy nevnese ani další povídání už citovaného Michaila Koreckého z Vladivostoku. 

„Když jsem byl v Údolí smrti naposledy, v roce 1947, slyšel jsem, že jeden místní Jakut kdysi našel uvnitř kovových kotlů nějaké postavy. Byly celé černé, pohublé, měly jen jedno oko a jakési železné obleky. Nikdo se ale o ně už potom nezajímal, asi ani armáda ne." Těžko říct, jestli teď už naplno nepracuje fantazie místních lidí. Je navíc podivné, že by se okamžitě o nález nezačala zajímat všemocná NKVD. Je přece známo, že všichni světoví diktátoři (Stalina nevyjímaje) byli doslova posedlí nadpřirozenem.

Ufologové a mystici objevují Údolí smrti teprve v posledních deseti letech. Jakutští nomádi (kočovníci) se tomu jen smějí. Jaképak nové objevy? Okolí řeky Viljul je podle nich sídlem démonů odpradávna. Zvláště posvátné je místo Tong Duurai. Kdo do něj vstoupí, zmocní se ho prý proud zvaný Ottoamohh (díry v zemi). Všude kolem jsou tzv. „smějící se okna" — obrovské tmavé díry, které vedou do nitra země. V nich má žít jakási ohnivá potvora, která podle nomádů každých 600 až 700 let ničí všechno živé kolem. Proto je krajina široko daleko spálená a na skalách jsou vypálená černá místa. „Je zajímavé, že neznámé kovové koule najdeme ve většině místních legend. Kde se tam vzaly?" ptá se znovu paleontolog Uvarov. Na starých evenckých malbách stojí například muž se sobem před obrovskou, do země zanořenou polokoulí. Jiná zase ukazuje jakousi ohnivou kouli, jak stoupá v oblacích kouře nad tajgou směrem k nebi. Co bylo námětem pro tyhle kresby? Pokud byste se chtěli do Údolí smrti osobně podívat, žádné omezení neexistuje. Řada ruských cestovních kanceláří vám tam střihne zájezd přesně na míru. Levné to ale nebude. A že jedete za ufony, raději ruským imigračním úředníkům také neříkejte!

Jakutsko je největší republikou Ruské federace. Je skoro čtyřicetkrát větší než Česká republika, ale žije tu jen asi milion obyvatel. Na jeho území se nacházejí obrovské zásoby ropy, zemního plynu, uhlí, zlata, stříbra a také 99 % všech ruských zásob diamantů.

V Jakutsku také člověk naměřil nejnižší teplotu na celé severní polokouli -72,2 stupně Celsia (v lednu 1926).

Na Sibiři je několik míst, kde se podle ufologů a záhadologů dějí „věci mezi nebem a zemí". Ve stejné oblasti jako Údolí smrti leží i známá Tunguzka. Podle vědců sem v roce 1908 dopadl obrovský meteorit, ale místní lidé tvrdí, že tajemné záře se nad oblastí objevují už stovky let. Oblast prý pravidelně navštěvují mimozemšťané.

Mnoho jakutských pastevců dodnes věří, že když se někdo ztratí v nedozírné tajze, mají ho na svědomí tajemné síly. Pokud se po čase vrátí, žít v jeho blízkosti prý přináší štěstí.

Jezero Bajkal má být zase sídlem dobrých i zlých duchů. Komunikovat s nimi umějí prý hlavně Burjaté, kteří praktikovali šamanismus i v dobách nejtěžších stalinských represí.