ECHOOO

V rodině bohatého francouzského kupce se v roce 1102 narodí chlapec, kterého rodiče pokřtí Jan. Odmalička cestuje s otcem po vzdálených krajích a učí se jazyky, na které má neuvěřitelný talent. Díky tomu může naslouchat příběhům francouzských kupců. Nejvíce ho zaujme příběh o Rolandovi, rytíři franského krále a prvního středověkého císaře Karla Velikého (742-814).

Příběh o Rolandovi vypráví o bojích na území dnešního Španělska, kde si Saracéni zachovají své poslední muslimské město Zaragozu.

Vojska krále Karla město dlouho obléhají, až se král rozhodne k vyjednání míru. Mladý rytíř Roland navrhne vyslat k saracénskému králi Marsilovi svého nevlastního otce Ganelona. Ten však poradí Marsilovi, aby předstíraným podrobením přiměl Karla Velikého k odchodu. Marsilova vojska pak napadnou stahující se rytíře Karla Velikého. Těm velí právě Roland, který s hrstkou rytířů bojuje proti mnohonásobné přesile nepřátel. Odmítá přivolat pomoc, protože mu v tom brání rytířská čest. Zvolí boj, i když ví, že porážka je nevyhnutelná.

Malý Jan je uchvácen příběhem o cti a statečnosti rytíře Rolanda a jeho druhů a za každou cenu se chce stát rytířem bez bázně a hany. Otec vyslyší jeho prosby a v sedmi letech ho dá do výchovy místnímu šlechtici. Samozřejmě to není zadarmo — padne na to zlato v hodnotě několika polí a stáda krav! V sídle rytíře se z Jana stává páže. Musí sloužit svému pánu u stolu a obléká mu šaty nebo zbroj. Dostává se mu ale vzdělání a naučí se číst a psát, základy dvorní etikety a také může trénovat při různých hrách s dřevěným mečem, štítem a kopím. S tím se naučí zasahovat pytel s pískem. Velmi zábavný je zápas s domácím prasetem, kdy se klučina, vyzbrojen dýkou, snaží o usmrcení přežraného vepře.

Po sedmi letech služby hradními pánu se z pážete stává panoš, který sám zaučuje nově příchozí děti. Jeho hlavním úkolem je ovšem starat se o svého pána, jeho výzbroj a výstroj během rytířských turnajů nebo v bitvách. Panoš je zkrátka osobním sluhou rytíře a doprovází ho při válečných taženích, aby mu před bitvou pomohl do jeho zbroje. Práce to není snadná, a než nasouká na svého pána všechen kov, může to trvat i tři hodiny. Za odměnu ho učí rytíř ovládat meč a další zbraně a je mu mistrem na jeho pouti za vysněným cílem stát se rytířem. Během bitvy panoš sleduje svého pána, a pokud rytíř ztratí meč, kopí či štít, musí okamžitě přiběhnout se záložní zbraní nebo výbavou. Občas může zasáhnout do bitvy, ale má zakázáno zabíjet rytíře, byť to jsou v dané chvíli nepřátelé. Není to akt milosrdenství nebo cti, která velí, že rytíř může být zabit pouze rytířem, ale praktické pravidlo. Mrtvý rytíř nemá žádnou cenu, zato za zajatého lze získat poměrně tučné výkupné. Obvyklá částka je tolik zlata, kolik rytíř váží s celou zbrojí a výbavou.

Chlapec Jan dozrál, osvědčil se v bojích a ve službách pána natolik, že je čas k jeho uvedení do rytířského stavu. Někteří jeho souputníci, jiní panošové, měli možná to štěstí, že se stali rytíři díky svému hrdinskému činu na bojišti a byli pasováni přímo na bitevním poli. K tomu ale neměl bohužel náš Janek příležitost. Nicméně pán je s ním spokojen a mladík může přikročit k očistnému rituálu. Musí se modlit celou noc, bez spánku, bez jídla až do východu slunce. Pak ho čeká horká lázeň a celé tělo musí „vydrhnout od hříchů". Pak si navlékne vatovanou vestu s kapucí, která chrání tělo před další vrstvou — drátěnou košilí. Ta váží až 15 kilogramů! Na tuto košili mu pážata navléknou kroužkové nebo plátové brnění. Přes tento železný krunýř pak přijde bílá tunika, která svou barvou symbolizuje mír.

Panoš Jan už předstupuje před svého pána. „Poklekni, panoši Jene," řekne patřičně dramaticky šlechtic a Janek poklekne.

Pán mu uštědří pohlavek na znamení pokory a pak ho mečem, který přikládá na jeho rameno, pasuje na rytíře. Budoucí rytíř musí slíbit, že bude jednat čestně a odvážně, chránit slabé a sloužit svému lennímu pánu a Bohu. „Povstaň, rytíři Jene," zazní na závěr pasování a zbrusu nový rytíř přebírá zlaté rytířské ostruhy, kopí a meč. Ostruhy symbolizují odvahu vrhnout se vpřed do každé bitvy, kopí zase mělo sloužit k boji proti nepřátelům církve, a pokud jde o meč, ten slouží lidem (hrot a ostří) a Bohu (rukojeť se záštitou ve tvaru kříže).

Všechnu svou rytířskou výbavu si musí adept pořídit na vlastní náklady. Je tedy už jasné, proč jsou rytíři rekrutováni z bohatých rodin. Přilba s hledím, které panošové říkají kýbl, stojí šest krav. K tomu připočtěte drátěnou nebo kroužkovou košili a plátovou zbroj za 12 krav, chrániče nohou za šest krav, dřevěný štít a kopí za dvě krávy a meč v hodnotě sedmi krav. K dokončení základní výbavy je nutné pořídit válečného koně v plné zbroji, který musí unést rytíře s celou výbavou. Takového koně, který musí unést náklad až 30 kilogramů navíc nad váhu rytíře, pořídíte za 12 krav. Podtrženo a sečteno vyjde počáteční výbava na 45 krav, což je středně velké stádo. To si může ve středověku dovolit jen opravdu bohatý občan. Na dnešní poměry se jedná o sumu, za kterou bychom mohli pořídit značkovou limuzínu s plnou výbavou.

Během stoleté války, která probíhá v letech 1337 až 1453 mezi Francií a Anglií, dochází k úpadku rytířů. Těžký jezdec už není tak zdrcující silou na bitevním poli. Mohou za to střelné zbraně. Nejprve to jsou šípy anglických lučištníků, které zdecimují francouzské šlechtice v nejedné bitvě. Nebo nastoupí palné zbraně jako v bitvě u Kresčaku (1346), kde umírá „ozdoba rytířstva" a český král Jan Lucemburský (1296-1346). Bojová jízda musí zásadně změnit svou taktiku. K obnově důležitosti jezdců na koních dochází až v 17. století a přetrvají až do počátku 20. století. My je známe pod označením dragouni nebo husaři. V novověku se rytířský titul dědí a dnes můžeme tento přídomek často nalézt i u podivných rytířských řádů, které se věnují charitě. Jejich členové jsou většinou různí podnikatelé pochybného původu a morálních kvalit.

Součástí mravního kodexu rytířů jsou tři zásady: statečnost, tedy schopnost dokázat fyzickou sílu a odvahu v boji.

Dále věrnost, tedy dodržování vazalských slibů a spolupráce v boji.

A štědrost, tedy opovrhování bohatstvím, odmítáním je hromadit a záměrně plýtvat penězi.

Později se objeví ještě zdvořilost, tedy způsoby dvorské etikety, kdy je muž ohleduplný k ženám.

Koncem 12. století přibývá víra a z rytíře se stává miles Christi, voják Kristův a služebník Boží.