ECHOOO

Kde hledat v Severní Americe první kuřáky? Musíte zamířit do malých osad, které lemují 1580 kilometrovou Krásnou řeku (jazykem místních Ohio), hlavní přítok Mississippi. „Tabák je stejně zdravý a povzbuzující jako brambory!" přesvědčují všechny poutníky. Příslušníci indiánské adenské kultury objeví, že brambor je škodlivý jen zelený a také na místech kolem klíčků. Proč? Za vše může zase nahořklý jedovatý solanin. Má rostlinu chránit před škůdci. Adeňané poprvé začínají brambory vařit a rychle scezovat. Jed se tím vyplaví. V kraji díky tomu přestanou přibývat řady dalších vysokých pohřebních mohyl ve tvaru zvířat. Jednu takovou, v podobě 73 metrového ptáka, si můžeme dodnes prohlédnout ve Wisconsinu v USA.

K pláži Anakena přiráží konvoj loděk vedený náčelníkem Hotu Matu´ou. Veliké kánoe přivážejí 300 až 400 lidí z ostrovů Maroe-Orega a Maroe-Tohio. Z plavidel hned vyvádějí prasata a kuřata a překládají semena i plody rostlin. Trsy banánů, ibišek a samozřejmě i brambory budou za chvíli na právě osídleném Velikonočním ostrově jako doma. Celou událost zaznamená z vyprávění domorodců tahitský biskup Florentin-Étienne Jaussen (1815-1891). Jak ale vznikly na tichomořském ostrově mohutné sochy, již vysvětlit nedokáže. Ještě když jsou místní obyvatelé jednotní, pořádají jednou za rok slavnost, při které se nacpou, jak se patří. Oblíbená pochoutka je vepřo-brambo-ibiško. Navíc místní šamani používají brambory jako všelék. Dokonce i coby silné afrodiziakum!

Ruiny města rozkládající se u andského velikána svědčí o vyspělé předkolumbovské civilizaci. Na záhadném městě vystavěném roku 1430 už zahlodal zub času. 

Ruiny objeví až 24. července 1911 americký archeolog Hiram Bingham (1875-1956). Jde o pozůstatek inckého kultovního města v peruánských Andách. Název města není do dnešních dní znám, proto je pojmenováno podle nedaleké hory Machu Picchu. l dnes jsou v okolí k vidění velké lány bramborových polí. Přestože neexistují písemné zprávy, jedna z teorií tvrdí, že se jedná o posvátné místo, kde se v dávnověku rodí posvátné ženy, zvané „Sluneční panny". Ve svých časech pojídají jen chutně upravené brambory. l proto mají žlutobílá, téměř průsvitná těla.

Mořeplavci se s bramborou poprvé setkávají v říši Inků, kde si na ní s domorodými obyvateli pochutnají v polévce i chlebu. V 16. století již brambory kvetou v pečlivě udržovaných záhoncích nejbohatší šlechty v Evropě. Zatím jen jako okrasná květina. Roku 1565 dostává větší zásilku z peruánského města Cuzco španělský král Filip II. (1527-1598). Coby ochotný ochránce katolické církve posílá balík nemocnému papeži. Ten rostliny brambor věnuje nizozemskému kardinálovi. Dar skončí u vídeňského botanika Charlese de l´Eclusea (1526-1609). Květy lilkovité rostliny díky němu obdivuje celá Vídeň. Pokusy o konzumaci končí opět katastrofou — několik poddaných končí na márách! Zatím nevědí, že jíst se smí jen hlíza a ještě k tomu vařená.

Slavní angličtí mořeplavci Walter Raleigh (1552-1618) a sir Francis Drake (1540-1596) dovážejí brambory přes Anglii a Irsko. V Irsku se rozšiřují neobvykle rychle, mají zde totiž stejné klima jako v zemi jejich původu. Jsou kultivovány a dovážejí se zpět do kolonií v Severní Americe. Takzvané „irské brambory" se roku 1632 dostávají až na jídelní stůl významného českého velmože a spisovatele Viléma Slavaty (1572-1652). Podávají se coby příloha k pečené štice na másle a s petrželkou.

Podzemní část rostliny putuje do Evropy několika cestami. Na dvůr francouzského krále Ludvíka XIII. (1601-1643) se dostávají z Arábie. Panovník, který umí mávat žezlem již od svých devíti let, pořádá na jaře roku 1616 velkolepou hostinu. Nejen dámy ohrnují pudrované nosíky — na talířích totiž leží kromě brambor i brouci a fritované dešťovky či myši! Historikové už dnes dokážou vysvětlit, proč je tenkrát polovině účastníků královských hodů „na smrt" špatně. Pěstování brambor ve větším měřítku je zaznamenáno až v sezóně 1771-1772 za Marie Terezie (1717-1780). Udeří totiž velmi hladová léta.

Pruský král Fridrich II. Veliký (1712-1786) je jeden z největších vojevůdců 18. století. „Kdyby moji vojáci začali myslet, nezůstal by mi z nich v armádě jediný," říká s oblibou tvrdý panovník, kterému se říká též „Starý Fritz" či „Hrobník". 

Za jeho vlády se rozloha země téměř ztrojnásobí a počet obyvatel vzroste z 2,5 milionu na 5 milionů. Zdvojnásobí se i státní příjmy. V zemědělství horlivě podporuje vše nové. S nebývalou urputností prosazuje pěstování brambor ve velkém. A proč bramboře říkáme zrovna „brambora"? Podle Braniborska, tehdejšího centra pruského království, ve kterém je král Fridrich II. tak nadšeně nechává sázet.

O tom, jak nepostradatelné brambory jsou, se tím nejkrutějším způsobem přesvědčí Irové v letech 1845 až 1849. Bramborová pole napadne plíseň bramborová (Phytophtora infestans). Pár měsíců poté se ve spížích prohánějí již jen pavouci. Není co jíst! Irsko postihuje velký bramborový hladomor. Katastrofa vede k obrovským ztrátám na životech. Kolik obyvatel v Irsku tou dobou žije, se neví, ale odhaduje se, že 8 milionů. Důsledkem hladomoru zemře v průměru 25 procent obyvatel. 2 miliony Irů, tedy dalších 25 procent lidí, balí torny a opouštějí zmírající zem. Míří do Spojených států, Kanady, Austrálie a samozřejmě i sousední Velké Británie.

Když američtí vojáci bloudí na konci první světové války Evropou, tak bodří chlapíci s cigáry a tabulkou čokolády v kapse ani netuší, kde jsou. Během přechodu přes Belgii narazí na zvlášť chutné bramborové hranolky. Myslí si, že jsou na území Francie, proto jim říkají „French fries" (francouzské hranolky). Místní je smaží nikoliv v oleji, ale přesně podle staleté receptury nadvakrát v různě rozpáleném hovězím loji. 

 

A tak, díky zeměpisné pomatenosti amerických vojáků, přicházejí hranolky ke svému anglickému názvu, který jim vydrží až dodnes.

Letos poprvé smíme na česká pole zasadit modifikované brambory Amflora. Mají o gen navíc. V Čechách se usídlí na 150 hektarech polí (tedy téměř trojnásobek rozlohy pražské botanické zahrady). Nutno přiznat, že na českých polích tyto hybridy už „partyzánsky" rostly v roce 2005. Ale to jen při pokusech. Poté se úroda musela zlikvidovat. Že vám skončí na talíři, se zatím bát nemusíte. Podle výnosu Evropské komise se smějí využít jen coby krmivo a pro papírenský průmysl. Z těchto „zeleninových Frankensteinů" si v budoucnu koupíme i lepidla či stavební materiál!