ECHOOO

Mnoho norských a jiných letců používalo Švédsko jako alternativní cestu do Anglie namísto toho, aby riskovali nebezpečnou cestu v malých loďkách přes Severní moře. V březnu 1942 projevil prezident Roosevelt svou aktivní podporu Královskému norskému letectvu v Londýně a poskytl Norům dva letouny Lockheed Lodestar, jimiž bylo padesát jejich krajanů dopraveno ze Švédska do Skotska. Někteří z nich čekali na tuto příležitost bojovat v řadách Spojenců celých osmnáct měsíců.

Kromě toho Británie dostávala ze Švédska řadu strojírenských výrobků, jako například kuličková ložiska, ocel, jemné pružiny a elektrické odpory. Němci byli ve Švédsku jejími obchodními konkurenty a po náletu amerického letectva na Schweinfurt v roce 1943 přilétli do Švédska dva britští vládní představitelé ve dvou letadlech de Havilland Mosquito, jež byla zvláště upravena tak, aby se do bombového prostoru vešel jeden cestující. Měli za úkol vyjednávat o koupi kompletní švédské výroby základních kuličkových ložisek, především proto, aby v jejich získání zabránili Němcům, což se jim také podařilo. V témže roce se Stockholm — jediné město severní Evropy, v němž stále ještě svítila světla — stal evropským ohniskem intrik. Postupně, jak válka vstupovala do své rozhodující fáze, začala být v nejexkluzívnějších nočních barech a restauracích tajně osnována spiknutí a spiknutí proti těmto spiknutím.

Na tuto blyštící se a klamavou scénu někdy na počátku roku 1943 vstoupila krásná rudovláska jménem Jane Horneyová. Jako vír prolétla nočním životem Stockholmu. Její vláda nekorunované královny švédské společnosti trvala jen dva roky, ale stačila zlomit srdce nejednomu zahraničnímu diplomatu.

A když byla zavražděna, vzala si s sebou záhadu, která dodnes není uspokojivě vyřešena.

 

Jane Horneyová byla Švédka, ačkoliv se proslýchalo, že se narodila v Británii. Ve skutečnosti nikdo doopravdy neznal její pravý původ. Vše, co o ní lidé věděli, bylo, že se během několika týdnů stala zářícím světlem stockholmského nočního života a že se v jejím doprovodu objevovali pouze vážení diplomaté nebo známí příslušníci tajných služeb půltuctu států.

Ať hrála jakoukoliv hru, byla nebezpečná. Dlouho předtím dospěli Britové k přesvědčení, že je německou agentkou. Stejně tak Dánové, z nichž mnozí nalezli ve Švédsku útočiště, když byla jejich země v roce 1940 okupována. Začaly prosakovat zprávy, že Jane pomohla Němcům vystopovat a zadržet určité klíčové osobnosti dánského hnutí odporu. Britové ani Dánové však nevěděli, že se Němci domnívají, že je britskou agentkou — nebo že je přinejmenším agentkou dvou stran.

V průběhu roku 1943 se její činnost ještě zkomplikovala. V létě se seznámila s novým přítelem, čtyřiapadesátiletým Horstem Hilbertem, Němcem žijícím v Dánsku a řídícím Skandinávský telegrafní úřad. Byl majorem abwehru, německé vojenské zpravodajské služby, vysokým důstojníkem šestého odboru, majícím na starost činnost skandinávské rozvědky.

Na podzim roku 1943 Jane často jezdila do Dánska navštěvovat Gilberta. Zvláštní na tom bylo to, že necestovala normálními dopravními linkami, ale tajnou přepravní službou, kterou dánské hnutí odporu zavedlo pro dopravu zbraní a zajatců přes Kattegat a Skagerrak.

Pak přišla nová známost. Jane se seznámila s několika vysoce postavenými důstojníky nenáviděného gestapa. Patřil k nim agent jménem Hoffmann, který organizoval protiodbojové akce. Rozšiřující se okruh jejích přátel zahrnoval i SS-obersturmbannführera Seibolda, hlavu šestého odboru.

Na počátku roku 1944, vybavena zvláštním pasem, který jí umožňoval překračovat hranice okupovaných zemí bez jakýchkoliv obtíží, několikrát odcestovala do Německa a při návratu do Švédska prozradila místním úřadům tajné informace o německém zpravodajském systému ve Skandinávii, což ztížilo její situaci ještě více.

V březnu 1944 se nejnovějším přítelem Jane stal důstojník britské zpravodajské služby, major spojený s britským velvyslanectvím ve Stockholmu. Nikdo neví, zda byl vyslán do Stockholmu se zvláštním úkolem se s ní seznámit, faktem je, že to udělal. Jane se do něj bláznivě zamilovala. Po několik měsíců byli nerozlučnými milenci a pak major najednou celou záležitost ukončil. Možná že se již dozvěděl vše, co se dozvědět chtěl, a dostal příkaz své poslání ukončit. V každém případě byla Jane zlomená a na několik týdnů ze Stockholmu zmizela.

Když se opět vrátila, zdálo se, že věnuje Němcům více pozornosti než dosud — zda to bylo díky nešťastné události s britským důstojníkem, se již nikdy nedozvíme.

Dánský odboj zpozorněl a jeho agenti nespouštěli Jane z dohledu, fotografovali ji i ty, s nimiž se setkala. Na podzim ji švédská tajná služba na základě informací dánských kolegů zadržela a začala vyslýchat.

Dne 13. října 1944 ji po třech týdnech propustili. Švédové informovali Dány, že byla zproštěna jakéhokoliv podezření, a Dánové navenek vyjádřili své uspokojení. Nicméně stále věřili, že Jane Horneyová je nebezpečnou špiónkou ve službách nacistů, a na počátku ledna 1945 připlula do Švédska různými trasami sedmičlenná exekuční skupina. Kruh kolem krásné rudovlásky, která tak dlouho okouzlovala stockholmskou společnost, se uzavíral.

Dne 16. ledna doprovázeli Jane na stockholmské hlavní nádraží dva dánští agenti. Jak se s ní setkali nebo jak ji přesvědčili, aby s nimi cestovala, nikdo neví. Cestovali nočním vlakem do Malmö, kde si rezervovali pokoj v Grand Hotelu.

Hotelový personál později policii vypověděl, že v hotelu bydlely dvě výrazné ženy se zrzavými vlasy a že obývaly sousední pokoje. Jedna z nich byla později viděna, jak nastupuje v Malmö do vlaku na Stockholm. Zdálo se, že součástí pracného utajení bylo i to, že si tato neznámá zrzka vyměnila šaty s Jane a dlouhou dobu se za ni vydávala — alespoň tak dlouho, dokud se Dánům nepodařilo dostat skutečnou Jane ze Švédska.

V noci 19. ledna se Jane a její dánský doprovod nalodily na loď do Dánska. V půli cesty však byla Jane spolu se dvěma či třemi muži vysazena na dánskou rybářskou loď. Několik členů posádky dopravní lodi to vidělo, ale příliš si toho nevšímali, neboť takovéto tajné přestupy byly na denním pořádku. Teprve když je později vyslýchala policie, uvědomili si, že se tenkrát stalo něco podezřelého.

Když se převozní loď dala opět do pohybu, byla Jane Horneyová kdesi v temnotě chladnokrevně zavražděna a její tělo vhozeno do ledových vod. Jeden z dánských agentů, kterého později zadržela švédská policie, se k tomuto činu doznal, a ačkoliv později své přiznání popřel a Švédům pak nezbylo než jej pro nedostatek důkazů propustit, není pochyb o tom, že k vraždě došlo.

Ale zmizení Jane Horneyové bylo pouhým počátkem záhady. Jakmile válka skončila, Švédové, stejně jako Dánové, najednou její spis uzavřeli. Britové tvrdili, že o ní nikdy neslyšeli, a bývalí členové německé tajné služby zarytě mlčeli.

Pokračující ticho mohlo znamenat, že Jane byla skutečně významnou agentkou, nebo dokonce agentkou dvou států. Anebo zde existuje prozaičtější, ale o to tragičtější vysvětlení — že Jane pouze milovala dobrodružství, že to byla dívka, jež žila svůj život naplno na úkor všech těch příslušníků tajných služeb, kteří se ji pokoušeli využít, ale jichž nakonec využila ona. Musela však zemřít, neboť se stala překážkou.